So alone - 3.kapitola

3.kapitola – Vzpomínky

Báseň „Variace na renesanční téma“, která se v této kapitole
vyskytuje, napsal český beatnický básník Václav Hrabě

Ginny pohlédla do ohně ve společenské místnosti Nebelvíru a vztekle si otřela slzy stékající jí po tvářích. Předešlého večera se zase pohádala se svým bratrem, který spolu s Harrym a Hermionou přijeli zpět do Bradavic. Úspěšně zničili většinu viteálů a čekal je teď největší boj – se samotným Voldemortem a jeho Smrtijedy. Ginny se však z jejich návratu nijak neradovala. Ti tři se jí neustále snažili hlídat, Ron ji otravoval a ještě k tomu všemu se jí a Harryho snažil dát dohromady. Ten ji však bral jen jako malou sestřičku jeho kamaráda a ona sama o její lásce k němu v poslední době dost pochybovala.
Podívala se na hodiny, bylo teprve 5 hodin ráno a venku pomalu svítalo. Nemohla tomu uvěřit, byla vzhůru celou noc. Vstala z křesla, protáhla si ztuhlé kosti a oblékla si kabát, pevně rozhodnutá se projít. Vyběhla ze společenské místnosti míříce ven z hradu, na bradavické pozemky. Proklouzla kolem Filche a konečně stanula na usychající trávě. Bylo chladno a vše kolem ní halila těžká, neprostupná mlha. Dýchla si do dlaní, aby je zahřála a pokračovala dále do bílého neznáma. Kdesi před sebou uviděla černé stromy Zapovězeného lesa. Otřásla se. Měla takový zvláštní pocit… Náhle uslyšela kroky. Kdo může být venku tak brzy ráno? Prolétlo jí myslí. Nervózně se rozhlédla, ale nikoho nespatřila. Pomalu se blížila k lesu, vystupujícímu z mlhy. Podivný pocit svíral její srdce. Snad měla strach, ale nemohla se vrátit. Nechtěla zas a znovu čelit jejím „přátelům“. Zkontrolovala hodinky na svém zápěstí, bylo čtvrt na šest. Zdálo se, jakoby se čas téměř zastavil, plynul jen velice pomalu.
Kroky se začaly přibližovat. Trhla sebou a zrychlila tempo chůze. Nechtěla se tu s nikým setkat, ne v tomto rozpoložení. Vzhlédla k nebi. Mlha by měla začít ustupovat, ale byla spíš čím dál tím hustší. Teď už si svůj strach klidně přiznala. Něco zde nebylo v pořádku. Najednou věděla, že dnes je ten den, kdy se rozhodne o všem budoucím.
Znovu se otřásla. Zima se jí zadírala hluboko do morku kostí, stejně, jako obava, co bude dál. Pak náhle uslyšela něčí hlas:
„Co ty tady děláš?“ zeptal se. Prudce se otočila a pohlédla do ocelově šedých očí. Jeho hlas ani nezněl nijak arogantně, jako obvykle, ale přesto ji vyděsil.
„Nemohla jsem spát,“ zamumlala, jako odpověď. Chtěla se otočit a odejít, ale nemohla, pevně ji chytil za ruku. Chtěl něco říci, ale nakonec mlčel. Ginny se zachvěla chladem a sklopila oč. Ozvalo se zašustění látky. Draco si beze slova svlékl kabát a přehodil jí ho přes ramena.
„Díky,“ šeptla. Jen přikývl a potom ji objal.
„Mám strach,“ hlas se jí třásl, když vyslovila to, co tak úzkostlivě skrývala před všemi svými blízkými. Neodpověděl, jen ji ještě pevněji sevřel v náručí. Nechtěl mluvit, nechtěl zničit toto jedinečné souznění.
Láska je jako večernice
Plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice
A opevněte svoje těla
Vy
Kterým srdce zkameněla.
Ginny nečekala, že by zrovna s ním, s Malfoyem, úhlavním nepřítelem téměř celé školy, se mohla cítit tak dobře. Všechny její starosti náhle odpluly pryč a ona si vychutnávala jeho společnost.
Láska je jako krásná loď
Která ztratila kapitána
Námořníkům se třesou ruce
A bojí se co bude zrána
Chytl ji za ramena a jemně ji obrátil k sobě.
„Děkuji,“ zašeptal. Přikývla, i jí teď bylo lépe. Položila si hlavu na jeho hruď, on ji však prsty něžně zvedl bradu a pohlédl jí hluboko do očí.
Láska je bolest z probuzení
A horké ruce hvězd
Které ti sypou oknem do vězení
Květiny ze svatebních cest
Najednou se nemohla nadechnout. Zcela se utopila v jeho stříbro-šedých očích. Zvedla třesoucí se ruku a nesměle ho pohladila po tváři. Kolem nich se začaly ozývat zvuky boje. Černě zahalené postavy pluly mlhou a záblesky kleteb prosvěcovaly toto podivné místo.
Ginny, ani Draco se nemohli hnout. Nikdo si jich však nevšímal, jakoby snad byli neviditelní. Konečně se jejich rty setkaly. Ginny se prudce rozbušilo srdce a ona cítila, jak pomalu ztrácí kontakt s realitou a nechává se unášet nenadálým proudem emocí.
„Draco, můj nezdárný synu!“ ozval se nedaleko nich chladný hlas Luciuse Malfoye. Draco rychle pustil Ginny a popadl do ruky hůlku.
„Běž!“ křikl na zrzavou dívku a postavil se svému otci.
„Zklamal jsi mne, Draco, proto tě již nemohu nazývat svým synem!“ červený záblesk prolétl mlhou a vše ustrnulo. Lucius se zhroutil k zemi, mrtvý. Ginny vykřikla a chtěla se vrhnout k Dracovi, jehož otcova kletba zasáhla, ale ten zmizel. Přísahala by, že viděla, jak oba padají, Draco už zde však nebyl.
Láska je jako večernice
Plující černou oblohou
Náš život hoří jako svíce
A mrtví
Milovat nemohou
Se slzami v očích se svezla na trávu, pokrytou rosou, a potom ji obklopila temnota.

Ginny Potterová se s výkřikem probudila uprostřed noci. Ta noční můra byla tak neuvěřitelně skutečná! Otřásla se a vstala z postele, kde tvrdě vyspával její manžel. Sešla do kuchyně, aby si uvařila horkou čokoládu. Pak se i s hrnkem posadila na jednu z židlí. Věděla, co se stalo. Její paměť se vrátila a ona se konečně dozvěděla, jak to ten den bylo. Povzdechla si a zavřela oči.
Náhle jí bylo jasné, proč pro ni prvních pár let po škole bylo takovým utrpením. Sedmý ročník strávila sama, chodila po chodbách Bradavic, jako tělo bez duše a nepřítomně hleděla z oken. Nemohla si vzpomenout na to, co se stalo v den, kdy Harry porazil Voldemorta. Její mlha byla zahalena do temnoty a vše se zdálo tak nejasné. A cosi, kdesi uvnitř ní ji neuvěřitelně svíralo. Sama sobě namlouvala, že jí chybí Harry, ale v hloubi duše věděla, že to není pravda.
Denní Věštec pečlivě rozebíral jakékoliv zmizení a pohyb zbylých Smrtijedů, ale jedno téma jim připadalo nejzajímavější – Lucius Malfoy zemřel rukou vlastního syna, který posléze beze stopy zmizel.
Když Ginny konečně udělala všechny zkoušky a přihlásila se do odboru Bystrozorů, bylo to pro ni vysvobozením. Už nebyla zavřená v temných, studených komnatách školy, ale mohla se odreagovat venku a tvrdou prací, která ji bránila hledat její neexistující vzpomínky.
Potom začala chodit s Harrym a asi po roce se vzali. Ona však nebyla šťastná, celou tu dobu ji něco chybělo.
A pak, jednoho večera, přišel Harry s tím, že Malfoy je nejspíš naživu a že se musí prověřit jeho sídla, k čemuž se přihlásila ona sama. Tušila, že by zde mohla najít odpovědi na své otázky.
Vydala se do Malfoy Manor úplně sama, aby se tam vzápětí setkala s jeho vlastníkem. Jeho stříbrné oči jí učarovaly a od setkání s ním ji pronásledovaly podivné sny. Ale až dnes jí došlo, co znamenají.
Otřásla se, měla z něho strach, přesto však… Zhluboka se nadechla a dopila poslední zbytek čokolády. Potom se vydala do knihovny a dala se do čtení. Věděla, že dnes již neusne.

2. Kapitola || 4. Kapitola

4. Kapitola3.kapitola2. kapitola1. kapitola